Životní příběh zakladatele karate
Začátek vývoje japonského karate je neoddělitelně spojen se jménem Gichin Funakoshi, s mužem, který je považován za otce moderního karate.
Funakoshi se narodil v Shuri na Okinawě v roce 1868 jako jediný syn obyčejné samurajské rodiny. Byl slabé a nemocné dítě, o jehož zdraví se rodiče velmi obávali. Vzali ho proto k doktoru Tokashikimu, který mu kromě předepsání bylinných léků na posilnění doporučil i tělesná cvičení. Gichin Funakoshi se v té době ve škole spřátelil se synem významného mistra karate Ankem Azatem a díky němu udělal nejvýznamnější krok ve svém životě. Začal se věnovat karate.
Jeho trénink zůstával po mnoho let beze změny, mistr Azato ho nutil cvičit jednu kata tři roky, aby v ní dosáhl dokonalosti. Při cvičení býval často u Azata na návštěvě jeho přítel Yasutsume Itosu. Ačkoliv měl zakázáno poslouchat, snažil se Funakoshi zachytit útržky rozhovorů, které oba mistři často vedli o filosofických aspektech bojových umění. Brzy poznal hodnotu hlubokého přátelství, které ho pak spojovalo s oběma učiteli až do stáří.
V roce 1888 složil Funakoshi zkoušky a stal se asistentem mistra ve škole v Shuri, tři roky na to byl povýšen a začal cvičit v Naha. U příležitosti návštěvy Shintaro Ogawy, japonského školního komisaře vedl Funakoshi v roce 1901 v Naha exhibici karate. Komisař byl shlédnutou přehlídkou nadšen a na základě jeho zprávy pak Ministerstvo kultury a vzdělání ustanovilo karate jako povinný předmět na všech okinawských školách. To mělo za následek zvýšený zájem významných japonských osobností o okinawské karate a Funakoshi hrál v tomto vývoji stále důležitější roli.
6. března 1921 se konala nová exhibice karate na počet návštěvy japonského prince Hirohita na Okinawě. Na jejím základě byli mistři pozváni japonským Ministerstvem kultury a vzdělání do Tokia, aby se tam prezentovali své umění na velké přehlídce. Bylo ustanoveno, že do Tokia pojede někdo, kdo bude schopen získat uznání pro okinawský národ. Zvolen byl Gichin Funakoshi.
Ten nebyl jen mistrem karate, byl zároveň člověkem s velkým charakterem a s velmi dobrým vychováním, byl mistrem kaligrafie a básnictví a měl výborné znalosti z japonské i okinawské historie. Funakoshi jel do Japonska aby odkryl velké mystérium karate a aby se stal poslem míru a přátelství, neboť vztahy mezi Okinawou a Japonskem byly napjaté již po několik století. Stal se tak prvním člověkem, který představil karate Japonsku. Bylo mu 53 let a celý zbytek života strávil v Japonsku vyučováním karate. Na jaře 1922 odcestoval do Tokia a již nikdy se nevrátil na rodnou Okinawu.
Začátky Funakoshiho činnosti v Japonsku byly těžké. Dlouhou dobu žil Funakoshi ve velké chudobě. Během dne vydělával peníze příležitostnou prací a večer vyučoval své první žáky. Neměl vlastní byt, spal v malé studentské noclehárně, kterou místo placení nájmu uklízel. Teprve po nějaké době vydělal dost prostředků k otevření své první školy v Meishojuku, v roce 1924. Potom pokračoval v zakládání dalších klubů na různých japonských univerzitách. Jeho finanční situace se tak velmi zlepšila a brzy si mohl dovolit vlastní byt.Funakoshi toužil učit pravé karate, bylo pro něj uměním, nikoliv sportem. Mělo pro něj hlubší a širší význam: karate-do, doslova cesta karate, cesta výchovy, fyzického i psychického cviční pro celý život. Byl ovlivněn okinawským chápáním bojových umění ve dvou směrech: Od Mistra Itosu zdědil obrovské technické dovednosti v bojových uměních a od Mistra Azato pak přísná pravidla pro život a životní styl. Zdálo se však naprosto nemožné sloučit oboje v Japonsku. Věděl, že nemůže do Japonska přinést tradiční formu karate, ale odmítal učit moderní formu, která by z karate udělala jen sport bez filosofie a která by karate jako bojové umění zabila. Tato rozpolcenost, kterou v sobě nesl, ovlivňovala negativně i jeho žáky. Někteří chtěli modernizaci, začali vyvíjet nové závodní styly karate a rozvíjeli své osobní sklony, jiní opouštěli jeho dojo kvůli prohřeškům proti tradici.
Proto byl Funakoshi okolnostmi často nucen dělat kompromisy, které však ve skutečnosti ani dělat nechtěl. Jeho způsob vyučování vedl nakonec k založení nového, jím vlastně ani nezamýšleného stylu Shotokan. Slovo Shotokan znamená doslova dům Shoto, což byl Mistrův pseudonym pro poezii, označující zvuk větru vanoucího piniemi.
Karate se stalo velmi populárním a mnoho mužů přicházelo z Okinawy do Japonska, ale velmi málo z nich byli skuteční mistři a učitelé. Přesto si otvírali doja, hlásali, že kata je přežitek a učili přímo pouliční boj. Karate tak získávalo špatnou pověst, žáci nebyli schopni poznat rozdíly a přijímali vše, co jim bylo nabídnuto a co neslo označení karate. Rozšiřovalo se a degenerovalo a okinawští mistři pomalu ztráceli kontrolu nad svým uměním. Karate se ocitlo v obrovské krizi a několik málo skutečných mistrů mu již nebylo schopno pomoci. Došlo k jeho rozdělení do dvou směrů: tradiční bojové umění, vyučované skutečnými mistry a populární způsob boje bez etiky a disciplíny.
Funakoshiho dojo zůstalo velmi dobré a tradiční, protože Funakoshi si velmi pozorně vybíral žáky. Přesto i oni toužili po boji, a tak starý mistr byl znovu a znovu nucen dělat ústupky - začalo cvičení Gohon kumite, Sabon kumite a Ippon kumite. Po smrti Mistrova syna Yoshitaky v roce 1949 a jeho manželky rok poté neměl již starý muž sílu pokračovat a tak vyučováním pověřil svého nejlepšího žáka Shigeru Egamiho.
Kdykoli je zmíněno jméno Gichin Funakoshi, přichází na mysl i příběh Muže Do a "nízkého" muže. Říká se, že se jednou žák Funakoshiho zeptal:"Jaký je rozdíl mezi nízkým člověkem a mužem Do?" A sensei odpověděl:"To je jednoduché. Když nízký a muž získá svůj první dan, nemůže se dočkat až poběží domů a bude volat tak hlasitě jak to jen půjde, aby každému sdělil, že udělal první dan. Po získání druhého danu vyleze na vrcholky střech a bude křičet na lidi. Po obdržení třetího danu skočí do svého auta a s ječícím klaksonem pojede přes celé město a bude každému na potkání říkat o svém třetím danu. Když muž Do získá svůj první dan, skloní hlavu na znamení vděčnosti. Když obdrží svůj druhý dan, skloní hlavu a ramena. Po třetím danu se skloní i v pase a bude tiše kráčet podél zdi, aby ho nikdo neviděl a nevšiml si ho."
Gichin Funakoshi byl muž Do. Nekladl důraz na soutěže, ani na překonávání rekordů na šampionátech. Kladl důraz na individuální sebezlepšování, na rozvoj sama sebe. Věřil v takt a respekt jednoho člověku ke druhému. Věřil, že trvá celý život ovládnout techniku kata a šestnáct se mu zdálo dost. Do stupnice kyu a danů vybral ty kata, které se nejlépe hodí k fyzickým cvičením, k sebeobraně i psychickému uvolnění. Přesně podle jeho zásadního přesvědčení, že karate není sport ale bojové umění.
Žádné komentáře:
Okomentovat